Sen o jablku

Sen o jablku
Zdál se mi sen o jablku a o tom, že si každý má psát vlastní příběh (chápej život). To jablko v mém snu bylo ošklivé a napůl shnilé, a nečekal ho žádný krásný osud. Když bylo vyhozeno, ocitlo se na skládce. Bylo zahrnuto dalšími odpadky a pořád hnilo.
Jenže nebylo mu dopřáno hnít si v klidu. Jak tak buldozer shrnoval odpadky sem a tam, jablko bylo vyhrnuto opět na světlo. Ten hnědý zapáchající sliz, ve který se jablko proměnilo, byl rozmáznutý po okraji skládky, včetně jednoho jadýrka, které přežilo hnilobu i buldozer. Jak skládka postupovala dál do velké jámy za městem, byl postupně okraj skládky zavážen vrstvou hlíny a osévaný trávou. A tak tu přibýval rekultivovaný pruh za pruhem.
Když se jadýrko dostalo pod tu vrstvičku hlíny, rozhodlo se, že vyklíčí. A tak se začalo prodírat hlínou tam, kde cítilo slunce. A své hladové kořeny vyslalo hledat potravu, té bylo na skládce dost. Kořeny se ale musely naučit vyhýbat jedovatým místům. A jak kořeny sílily, nacházely stále víc a víc potravy a vláhy, výhonek nad zemí se víc a víc natahovat za světlem. I tráva kolem jabloně vzešla a člověk, který se o okraj skládky staral, nastartoval sekačku a začal trávník síct. Pruh za pruhem, nejprve ten, který zasel předloni, pak ten loňský a nakonec ten letošní. Ale letošní tráva byla ještě slabá a sekačka jí vytrhávala, tak přestal sekat a odložil posečení posledního pruhu trávy na později. 

Čas plynul a znovu se blížil čas sečení. Když se sekačka opět přiblížila k letošnímu pruhu trávy s výhonkem jabloně, začalo pršet. Když konečně trávník oschnul, člověk začal sekat zase od začátku. Než se dostal k posledním pruhu, udeřil první mrazík, a to znamenalo konec letošního sečení. Jabloň shodila svých pár
listů a začala odpočívat. Věděla, že musí přes zimu nabrat spoustu sil. Nemohla přijít na to, jak to ví, ale věděla to!
Přišlo jaro, na okraji skládky přibyl další pruh trávy a člověk opět vytáhl sekačku. V té době se jabloň činila, seč mohla. Posílala další a další kořeny do země a natahovala se ke slunci, jak nejrychleji to dokázala. Sekačka se blížila. Aspoň jeden jediný květ chtěla ukázat světu. Povedlo se. Byl na vrcholku toho jediného výhonku, nádherný, růžový, jak už to tak jabloně umí.
A člověk na sekačce ten jabloňový květ uviděl. Nešel přehlédnout v té jednotvárné sterilní travní zeleni. Vypnul motor a šel se podívat z blízka. Pak znovu nastartoval motor sekačky a jabloň opatrně objel, měl rád stromy.
Jabloň po svých rodičích nezdědila ani vysoké výnosy, ani velké plody. Pár malých jablíček sem tam urodila, ale nestálo to za řeč. Nějak se to zvrtlo. Jenže po pár letech se ukázalo, že zdědila něco po svých divočejších předcích. Houževnatost, odolnost proti nemocem a mohutný a krásný vzhled. Mezitím město otevřelo skládku na jiném místě, neboť původní skládka naplnila dolík a byla uzavřena. Člověk zasel poslední pruh trávy a postavil pod jabloň lavičku. Brzy se v trávě objevila cestička vedoucí od silnice k jabloni. Tu pěšinku vyšlapali lidé, kteří dosud bezcílně jezdili po kolemjdoucí cyklostezce, rádi se tu zastavovali, protože z toho místa byl nádherný pohled do kraje a jabloň poskytovala příjemný stín pro odpočinek a jejich duše se zde plnila vlídností a smírem.

Vhled do stávajícího stavu života
Rozhodnutí žít
Štěstí
Překonávání překážek a poučení z toho
Intuice
Přítel
Nalezení vlastního osudu
Osobitá pomoc jiným